„Cesta srdce je ta jediná, která je opravdu tvoje.“

Někdy člověk ani neví, kdy se to vlastně stalo. Kdy se ocitl v životě, který dává smysl všem kolem… jen ne jemu samotnému.
My jsme tehdy žili přesně tak…

Mladí, plní plánů, s představou, že když budeme dělat věci správně, ten pocit klidu a jistoty jednou přijde.

Koupili jsme dům. Ten první společný. Ten, u kterého si řekneš: „Tak tady začínáme.“ Rekonstruovali jsme ho od základů. Tvořili jsme si domov podle sebe – aspoň jsme si to mysleli. Nové podlahy, zahrada, kuchyň… všechno tak, jak má „správně“ vypadat dospělý život.

A nějakou dobu jsme si opravdu říkali, že to takhle má být. Ráno vstát, pracovat, postarat se o všechno, dovolenou jednou dvakrát za rok a neustále vyhlížení víkendu – dva dny, kdy máš být najednou ve všem — odpočatý, veselý, efektivní, stihnout úklid, nákupy, rodinu, přátele… a ještě si to „užít“. Dva dny, které mají vykompenzovat celý týden. Dva dny, kdy se snažíš žít — protože během týdne na to není prostor. Chvílemi to bylo hezké. Chvílemi vyčerpávající. Ale hlavně to bylo… běžné.

A možná právě v tom běžném rytmu se začíná ztrácet to, co je pro člověka nejdůležitější — vnitřní ticho, které ti říká, jestli jdeš správně. Evča to cítila roky. Jemné sevření uvnitř, které se ozývalo od dětství. Úzkosti, které nebolí tělo, ale duši. Michal to celé překrýval prací, jídlem, stresem, alkoholem. Šlo to poznat na váze, ale hlavně uvnitř. Žil na autopilota, bez přemýšlení, bez zastavení.

A tak jsme – v dobré víře – začali věřit tomu, čemu věří spousta lidí, když necítí v životě lehkost: „Možná nám pomůže něco nového. Něco většího. Něco hezčího.“

Prodali jsme tedy dům. Koupili jsme pozemek. Nakreslili nový dům… ten „definitivní“, který měl být opravdu podle nás. Jenže svět se v té době začal měnit. Ceny letěly nahoru, inflace rostla. A tak jsme místo stavby šli do pronájmu rodinného domu — „jen na chvíli“.

Bylo to zvláštní ticho mezi dvěma kapitolami. Staré už nefungovalo. Nové ještě nevzniklo. A právě tam se začala ukazovat pravda.

Syn Jonáš a okamžik, který zastavil celý náš život

Jony nastoupil do školy… Ze začátku jsme to brali jako normální krok – takový, který prostě patří k životu. Jenže už po pár týdnech bylo jasno, že tohle není „jen škola“.

Jonáš je odmalička citlivý, vnímavý a přemýšlivý kluk. Ale prostředí po něm chtělo přesný opak — tempo, které není přirozené, pravidla, která nedávala smysl, potlačení toho, co v něm bylo silné. A my jsme viděli, jak se jeho jiskra pomalu ztrácí. Panické ataky, strach, odmítání. A spolu s tím přicházely i různé „doporučené řešení“.

Odborníci nám nabízeli cesty, které s námi neladily — léky, antidepresiva, přizpůsobení se systému, který ho ničil. Chtěli jsme věřit, že vědí, co dělají. Ale naše srdce říkalo něco jiného. 

A tak jsme poprvé v životě udělali něco, co se později stalo základem všeho, co dnes vytváříme.
 Začali jsme důvěřovat tomu, co cítíme — víc než tomu, co slyšíme. Naslouchali jsme Jonymu. Naslouchali jsme sobě. Naslouchali jsme intuici, která byla překvapivě jasná.

A tehdy nám došlo: Nejde o dům. Nejde o pozemek. Nejde o plány. Jde o život. A o to, žít ho pravdivě — ne podle autorit.

Tři roky hluboké transformace

Začala úplně jiná stavba. Pomalejší. Těžší. Ale skutečná. Trvalo to roky.

Michal shodil 40 kg, přestal pít alkohol, začal se hýbat a konečně se slyšet. Evča poprvé v životě pochopila své úzkosti a začala s nimi mluvit — ne bojovat, ale poslouchat. Ale hlavně jsme začali hledat pravdu. Ne tu „obecně správnou“. Ne tu, kterou říkají autority. Ne tu, která se učí ve škole.

Začali jsme číst, studovat, chodit na besedy, poslouchat lidi, kteří šli vlastní cestou. Začali jsme zkoumat alternativu, navracet se zpátky k přírodě a obyčejným přirozeným věcem. Začali jsme hledat souvislosti — v psychice, zdraví, vztazích, energii, rodičovství. A pokaždé, když jsme poslechli svůj vnitřní hlas, nás to vedlo správně. Zlepšil se náš vztah. Zlepšila se psychika. Zlepšilo se zdraví. Zlepšil se celý náš život.

Protože srdce — když mu člověk opravdu naslouchá — nikdy nelže.

Od pozemku k dodávce

Když jsme prodali pozemek a opustili pronajatý dům, bylo to jako přestřihnout poslední pouto starého příběhu. A tak jsme udělali něco, co lidem znělo bláznivě, ale nám dávalo největší smysl a bylo to naše dlouhodobé přání. 

Koupili jsme obytnou dodávku. Zabalili jsme pár věcí. A odjeli k moři. Bez plánu. Bez jistot. Bez toho mít připravený nový plán. Jen s vírou, že když nás vede srdce, povede nás správně.

A vedlo…

Dva měsíce na cestě nám daly víc než roky běžného života. Zastavili jsme se. Nadechli. Začali být spolu jinak. Byli jsme v přírodě, v tichu, v klidu, přemýšleli nad vším, pozorovali naše pocity, naše ego, naše myšlenky. A tam jsme pochopili něco zásadního…

Každý má možnost změnit svůj život — a ta změna nemusí vypadat jako ta naše.

Proč vzniklo The Angels Family

The Angels Family nevzniklo na cestě dodávkou. Vzniklo už v roce 2015, kdy jsme jen dokumentovali náš život. Ale tam, u moře, v dodávce, jsme si uvědomili, že se z toho má stát něco víc než jen to, co jsme předávali doposud. Pochopili jsme, proč máme pokračovat – abychom předávali naši cestu dál. 

Abychom motivovali lidi, kteří cítí to samé, co jsme cítili my. Abychom ukázali, že změna je možná — v jakékoliv podobě.
Nezměnili jsme jen dům nebo místo, kde žijeme. Změnili jsme způsob, jakým žijeme, jak myslíme, jak cítíme… a nakonec i sami sebe.

Ty můžeš změnit úplně něco jiného. A to je na tom to krásné.

A pokud ses v tomhle příběhu našel…

Možná je to první krok.
Nemusíš zrovna jako my – kupovat dodávku nebo měnit celý život.
To byla jen naše cesta. Možností, jak udělat změnu, je spousta. Každý si vybírá tu svou. My jen ukazujeme odvahu a motivaci začít žít podle sebe.

Důležité je poslouchat své  srdce a vnitřní hlas. Ten vnitřní hlas, který se ozývá… ten ví. VŽDYCKY VÍ.

A když se podle něj rozhodneš, povede tě přesně tam, kam máš jít.

A zbytek? Ten přijde. Tak jako přišel nám.
Stačí důvěřovat procesu — a když nebudeš vědět, jak s tím naložit, jsme tu, abychom tě tím provedli.